středa 6. března 2019

X

Jestli je nějaké místo, kde hodně přemýšlím,tak je to koupelna.

Už ani nevím, jestli se děje něco nového, ale i tak se nutím do psaní. Je po desáté večer, ve sluchátkách Heads will roll, necítím ruku, ale co rozhodně cítím je pocit hrozný únavy. Tý únavy, která za chvíli přejde a budu ještě další dvě hodiny koukat do telefonu neschopná usnout. Takové životní únavy, kdy nechcete rozsvěcet světla a psát na papír. 

Mám pocit, že bych to měla mít zapsaný, pro případ, že bych to někdy potřebovala.

Když to přijde nevím, co mám dělat. Někdy cítím úplně všechno, někdy nic. Většinou nic a většinou všechno. Vyčítám si jak mluvím, jak vypadám, jak se chovám... Nejhorší....

Pořád píšu ty samý slova.


sobota 29. prosince 2018

Něco málo o barvených vlasech

Dámy a pánové....Tenhle článek mi tady leží už asi 4 roky.

Dnes bych se s vámi ráda podělila o své znalosti a zkušenosti, co se barvení vlasů týče.

Hned na ujasnění situace, v tomto článku budu psát o barvách, které jsou absolutně nepřirozené tj. modrá, růžová, zelená atd.

Vemte také v potaz to, že nejsem odborník a na internetu je spousta další dostupných zdrojů od článků po videa.

Abyste měli s čím srovnat 
Poprvé jsem si vlasy obarvila na konci deváté třídy na tyrkysovou a rozhodně nelituji, modré vlasy mám doteď. Odbarvila jsem si vlasy sama a už bych to nikdy neudělala. Vlasy jsem měla dost poničené a suché. Teď už chodím ke kadeřnici a barvím se doma. Ano, takže když odcházím od kadeřnice vypadám jako dvoubarevné kuře. A ano, vůbec mi to nevadí. Moje přirozená barva je taková střední hnědá a vetšinou barvím na odstíny modré, ale měla jsem i fialovou.Hlavu si myji (většinou) 2x  týdně. Vlasy mám opravdu husté a úplně rovné. Délku udržuji většinou nad ramena a barvím (hehe, kdo pochopil) zhruba jednou za čtvrtrok - půlrok. Moje vlasy jsou poměrně kvalitní, takže jsem nikdy neměla žádné horší problémy než roztřepené konečky. 

Každý vlas je jiný, proto co sedí mně nemusí sedět vám!
(Tak je taky koncipovaný tenhle článek, jsou to moje zkušenosti. Vy musíte už prostě jen zkoušet)

1) No, já se zatím úplně nerozhodl/a
Pokud jste ještě mladí, nedoporučuji si vlasy barvit. Počkejte alespoň do 15. Bláznivé barvy se z vlasů dostávají těžko, rodiče by mohlo klepnout a na některých střední školách takový výstřední vzhled není povolen vůbec. Navíc není kam spěchat, život nekončí ve dvaceti.

Jestli už jste za tím výše zmíněným věkem, zvažte pro a proti. Na druhou stranu, nemluvíme tu o osudu celého lidstva. Pokud nemáte vlasy zničené, není se čeho bát, navíc zase dorostou.

Ještě před tím, než si vlasy nabarvíte musíte si uvědomit, že barvení vlasů není levná záležitost. Pokud nechcete skončit jako opelichané kuře budete platit. Minimálně jednou za 2-3 měsíce budete vlasy dobarvovat/zesvětlovat. Samozřejmě se to prodraží tím víc, čím delší/hustší máte vlasy. Také záleží na tom, jestli si vlasy nabarvíte doma nebo půjdete ke kadeřnici. Na zesvětlení doporučuji ke kadeřnici jít vždy!

Další věc je, že takovéhle barevné barvy dolů nedostanete jen tak, to platí zvlášť pro modrou a zelenou. Nečekejte, že přijdete ke kadeřnici a ta vám na modrých vlasech udělá světle hnědou (leda by použila černou magii). Je tedy potřeba zapojit mozek a trochu plánovat.

2) Jakou barvu
Jakýsi seznam, stručné info + vlastní zkušenost.

 Elysée barevné pěnové tužidlo - seženete u Vietnamců nebo na polské tržnici(cca 50-80kč za 75ml) Mně na vlasy vůbec nechytá, ale co jsem četla po internetu, tak je to zřejemně různé. Uvádím zde proto že je to nejlevnější možnost.
Schwarzkopf Live Color XXL - dostupné ve všech drogeriích(cca 100-140kč za 50ml)
Tuhle barvu jsem dlouho používala a byla fajn do té doby než jsem přešla k Directions. Tahle barva je taková napůl. Já jsem ji musela ředit kondicionérem abych neutratila roční úpory a pomněrně rychle se i vymívala. Ve slevě je sice seženete i za 100kč, ale teď už bych ji asi úplně nedoporučila.
Crazy Colour - (100-150kč za 100ml)

L'Oréal Paris Colorista

dostupný v každé drogerii. Přípravky na barvení z této řady za sebe doporučit nemůžu. Poměr ceny a produktu je poměrně nevýhodný. Pokud potřebujete barvu která vydrží tohle není úplně ono. Naopak pokud chcete jen experimentovat barva bude vypadat pěkně tak jedno umytí, a pak už to půjde z kopce, navíc mi přijde, že se vymývá docela dlouho.
Directions - Teta drogerie(160-270kč za 88ml) Myslím, že není testována na zvířatech. Používám ji a jsem spokojená. Na mých vlasech vydrží pěkná dlouho.
Manic Panic - (250-300kč za 118ml) Opět myslím ,že není testována na zvířatech.
Artic Fox - Velmi populární v zahraničí.

3) Co potřebujete vědět
Začneme základy, aby vám barevná barva chytla opravdu sytě a výrazně musíte mít samozřejmě zesvětlené vlasy. Všude na internetu najdete, že skoro až do bíla. Já tomu odstínu říkám světlé kuře. Nemyslím si, že je nutné mít vlasy úplně bílé, ale nesmí to být žlutá, protože s modrou by to byla kombinace za všechny prachy. Na první zesvětlení si určitě zajděte ke kadeřnici. Tohle je opravdu důležitý krok! Nepodceňte ho. Rozhodně nedoporučuji kupovat takové ty zesvětlovače, které už jsou jakoby namíchané (např. Syoss). Pokud za to nechcete dát ty peníze u kadeřnice, možná by vám pomohla kamarádka, co studuje na kadeřnici popřípadě na internetu je toho určitě dost o tom, jak vlasy zesvětlit doma. Nemusíte samozřejmě chodit do nejvíce profesionálního salonu ve městě. Každá kadeřnice by vám vlasy měla vlasy šetrně zesvětlit a hlavně bude schopná vám vlasy zesvětlit po celé délce a bez fleků, protože na to uvidí. Občas jsou kadeřnice trochu zaskočené, co že to vlastně chcete. Naopak některé kadeřnice dokonce mají i svoje barevné barvy. Musíte se prostě domluvit. Doporučuji chodit k někomu, kdo vám je sympatický a poté k němu chodit stále, aby už váš kadeřník věděl.
Pokud se chcete barvit doma na poprvé poproste alespoň kamarádku nebo mamku (Samozřejmě kamarádi ani taťkové se nevylučují, ale upřímně čí taťka by barvil svojí dceři vlasy?), aby vám pomohly.
Na poprvé to možná nebude takový výsledek, jaký jste chtěli, ale na podruhé už to bude lepší. Vaše vlasy si trochu zvyknou a vy už budete vědět, co dělat. Takže nezoufejte!

Jak udržet vlasy zdravé:
- Nemusíte odbarvovat a dobarvovat při půlcentimetrových odrostech.
- Jednou za čas zajděte ke kadeřnici, aby vám vlasy zastřihla.(Což byste teda měli dělat i normálně.)
- Používejte kvalitní vlasové přípravky.
- Zkuste přírodní masky ze surovin, které už máte doma.
- Nemyjte si vlasy často. Pokud jste zvyklí si mýt vlasy každý druhý den, nechte si je někdy o prázdninách nebo volnu týden nemyté. Dělá to divy.
- Vlasy tepelně upravujte co nejméně.
- Vyhněte se zatěžujícím produktům, které nutně nepotřebujete.
- Příliš vlasy netupírujte.

Jak si zajistit stálost barvy:
- Opět, myjte vlasy co nejméně.
- Co nejméně používejte teplo.
- Myjte vlasy vlažnou až studenou vodou... Tohle prý pomáhá i pro zdraví vlasů. Pokud vám studenější voda vadí myjte si vlasy v předklonu. 
- Pamatujte i na to, že barva se vám bude prostě vymývat, tak to je. Je dost možné, že pokud budete barvit na tyrkysovou budete mít pak vlasy divně zelené. Abyste tomuto osudu alespoň trochu vyhnuli můžete používat tmavší/ modřejší odstín modré.
- Dobré je používat i stříbrný šampon, pozor může vysušovat.
- Dejte trochu barvy do vašeho obvyklého kondicionéru nebo masky pokud jsou bílé, to pomůže udržet barvu pěknou.

Dále nezapomeňte na to, že barvy barví... To znamená, tmavý ručník, povlečení a pyžamo popřípadě i triko pokud máte vlasy čerstvě obarvené.

Uf. Doufám,že tenhle článek byl užitečný. Pokud byste se potřebovali na něco zeptat, tak tak určitě učiňte v komentářích. Na závěr přidávám svá oblíbená videa.





neděle 4. listopadu 2018

Acid Rain

Smysluplný úvody asi nebyly nikdy moje parketa.



Nemám se vůbec čeho chytit, prostě jenom čekám, že až začnu psát, tak to přijde samo. Nemůžu uvěřit, že už je to rok. Pamatuji si to naprosto přesně... 
Paniku, protože už jsem tušila, co bude následovat. Protože na podobném místě jsem už jednou byla.(Celý tenhle blog je toho důkazem.)
Nejhorší na tom všem je, že není nikdo s kým bych mohla mluvit... nebo spíš s kým bych chtěla mluvit. Nejmilejší věc je, když vám někdo napíše a zeptá se, jestli jste v pořádku a zároveň je to ta nejcennější i ta nejvíc bezcenná fráze. Odpovídám: "Není mi moc dobře, ale je to docela v pohodě." Ale uvnitř mě není ani jeden jediný nerv, buňka  v pohodě. Celá moje existence není v pohodě, jenže co má jeden dělat? 
Mám psát v 11 hodin v noci svým známým a říkat jim jak špatně na tom jsem? Ani moje mamka se nezajímá o to jak na tom jsem. Jak by mohla? 
Celý den kolem sebe chodíme, ale vlastně je nám všechno jedno.
A co bych teda měla odpovědět? I kdybych nakrásně chtěla, nemůžu promluvit. Nemůžu svoje myšlenky uspořádat do ničeho, co by se dalo vyjádřit. Nemůžu mluvit, kreslit, fotit, zpívat snad můžu psát.
Jediný co trochu pomáhá je tanec. Nedokážu v podstatě dělat nic jiného, a tak třeba 2 hodiny jenom tak provlním u okna a koukám na oblohu. Pak je to trochu v pohodě, ale je to asi jenom tak v pohodě, jako když utíkáte na záchod protože víte, že jinak zeblejete všechno ve vašem dosahu. 
Cvičit taky trochu pomáhá, ale spíš proto, že na hodinu jste úplně vyčerpaný a nemyslíte na nic jiného, ale teď je 0:14 a já pořád nechci jít spát, hrozně se mi chce brečet.

Slýchám často, že pláč na tohle pomáhá, ale já všechny svoje slzy vyčerpala někdy na základní škole. Ale možná je čas i na porušení tohohle slibu, ani nevím jak se vlastně brečí.

Je to hrozný, protože lidi si myslí, že jste smutní a že za to může "tohle počasí". Miluji podzim, mlhavý dny s šedou oblohou a deštěm! Na počasí záleží asi tak stejně, jako na tom, jakou barvu má vaše spodní prádlo. Necítím smutek...
Není to smutek, jako když vám někdo umře, nebo smutek, protože nemáte přítele/přítelkyni. Není to smutek ze známek, není to smutek z toho že nemám přátele... 
Je to něco, co vychází z vaší existence, jako nějaká další osoba, absolutní prázdno a absolutní neschopnost přestat myslet. A nemyslíte zrovna na hezký věci a nemyslíte snad ani na nic konkrétního. Jsem schopná hodiny a hodiny sedět a koukat z okna. Nedělala bych vůbec nic, nejedla bych, nespala bych, nemluvila bych, nemyla bych se. Jediný, co bych dělala by bylo to, že bych ležela v posteli a koukala na filmy, nebo si četla a nebo koukala do stropu.

Není žádný faktor, věc, co by mě držela v chodu. Je mi jedno jaký mám známky, je mi jedno jak vypadám, je mi jedno, co si o mě všichni ti zasraní kreténi myslí. A stejně zvednu sešit spolu s hroudou stresu v hrudi, která mi brání dýchat a začnu se učit. Stejně se na konci dne doplazím do koupelny. Stejně mi mamka přinese jídlo a stejně se budu na všechny usmívat a dělat jak je mám ráda. 

Jen ta představa, že se musím zvednout a jít do školy, jen z toho je mi špatně. Jen když pomyslím na ty testy, na to jak nebudu vědět co dělat se štočkem, dělá se mi špatně. 
"Tak zůstaň dneska doma, jestli je ti špatně" slýchám často, ale mně není špatně. Není to tak, že by se mi klepaly ruce a potila  bych se. Nejsem ten typ na kterém by to bylo vidět.  A tak se zvednu a dojdu se sebezapřením na snídani, a pak dojdu i do školy a čelím celému tomu šílenství.

Nemůžu se na to dívat. To, že svým životem plýtvám já, neznamená, že s ním musíte plýtvat i vy. Kdy jste se naposledy zamysleli na tím, co děláte, o co se snažíte, čeho chcete dosáhnout. Protože já nad tímhle přemýšlím pořád. Vyserte se na nějaký posraný hornatý krajinky, který si vymyslíte. Dělejte něco, v čem se odráží vaše duše nebo kus reality, ale jestli je i vaše duše vážně tak povrchní, pak je mi vás líto. Nezáleží na zpracování, i když ve škole to vypadá že je to to jediný na čem záleží. Záleží na duši, myšlence, konceptu. I kdybyste udělali tu největší píčovinu a měla by koncept klidně si stoupnu na ulici a budu hulákat, že je to nejlepší dílo století. 
Vždycky jsem se do svých prací snažila něco takový ho dát. Něco, čeho by se někdo mohl chytit a zeptat se sám sebe. To je to jediný, na čem mi záleží. I když to bude nejhnusnější obraz ever a ve vás něco vyvolá budu za to ráda. Neznamená, že když já plýtvám svým časem vy musíte taky. 

Není mi ani o trochu líp.

pondělí 7. května 2018

Praktický festivalový průvodce pro nováčky

Zdravím všechny festivalů chtivé duše,

minulý rok jsem se poprvé vydala na festival a jelikož festivalová sezona začíná znovu mám pro vás pár typů, které by se vám mohly hodit.

Na začátek uvedu, že jsem byla na festivalu Rock for people, takže budu konkrétně mluvit hlavně o něm. Ale myslím, že zmíněné rady můžete aplikovat na jakýkoliv festival. Svůj první festival jsem tedy absolvovala v létě 2017 opáskovaná ještě jako junior.

Začnu asi dopravou na samotný festival. Tradičně se festival koná ve Festivalparku u letiště. My jsme se dostávaly na festival pomocí kyvadlovky, která byla zdarma a v noci taxíkem. Připravte se na to, že taxi vás vyjde draho díky "festivalovým cenám", proto se vyplatí cestovat ve větších skupinách. Pokud jste na akci v Praze nebo větším městě myslím, že pořád můžete využít MHD nebo třeba Uber.

Důležité je znát terén. Je dobré mít sebou někoho, kdo oblast zná, nebo někoho kdo na festivalu už byl. Pokud nikoho takového nemáte je dobré si terén obejít ještě před tím než se zlijete.Značení v areálu RFP je srozumitelné a nemáte se kde ztratit. K dispozici jsou i mapky v aplikaci nebo u páskování.
Horší už to bylo za bránami, i když jste z Hradce areál letiště je dost haluz a vymotat se odtamtud je těžký i pro Hradečáka. Zjistěte si kam se dá nejblíže zajet autem a kudy se dá odejít pěšky. Když to totiž budete řešit ve 2 v noci za bouřky a nalitý nikam se nedostanete.

Spoléhejte se sami na sebe. RFP nemělo nějaké přeochotné pracovníky připravené zasáhnout. Nebo já na takové alespoň nenarazila. Security, páskovači a ostatní pracovníci festivalu jsou buď z různých agentur nebo prostě jen narychlo vyškolení brigádníci. Security jsou jedním slovem drsní jak hladká mouka. Naštěstí Hradec je dle mého názoru bezpečné město a nemáte se moc čeho bát, i tak jsme pro jistotu měli extra mapu a pepřák. Musím říct, že jsem se necítila nijak ohrožená, cesta k hlavní bráně je v podstatě obehnána kempem, ale pokud jdete pěšky rozhodně si ho vemte. Letiště je dost odlehlá oblast. Jde o vaší bezpečnost a na festivalech jsou lidi většinou trošku přiopití a je proto lepší mít něco na obranu. Své taky udělá pokud jdete ve skupině.

Připravte se na ožralý lidi, na lidi který si myslej, že když jsou na fesťáku, tak všechno můžou. Na lidi který jsou z ciziny a ještě k tomu přiopitý a chtějí si třeba povídat.

Jako další radu tu mám sežeňte si parťáka. Zvláště pokud je to vaše první zkušenost.... nemusíte s ním procourat celý festival, ale taxi vás vyjde levněji, a když se něco pokazí je tam pro vás.

Do areálu netahejte to, co tam tahat nemáte. Chci tímto na vás apelovat, abyste kvůli jedný debilní obyčejný vodě nezdržovali průchod do areálu. Je to otravný, je to v pravidlech a ty lidi, co vás šacujou za to nemůžou. Takže se je nesnaže přesvědčit kvůli 15 korunám. Na RFP si můžete koupit "festivalovou vodu" s kterou vás security pustí do areálu. Minulý rok to byla Sedmihorka, flaška za 25kč. Až vás budou šacovat u brány mějte všechny věci vyndané z batohu ať zbytečně nezdržujete hrabáním až vás securiťák vyzve.

K tomu se váže i to, abyste počítali, že jídlo v areálu vás vyjde draho a ještě k tomu bude dost prasácký. Na jedno jídlo si připravte tak 80-150 kč + to co vypijete. Je to všechno dražší.

Vyberte si rozumnou částku v případě, že by se  vám podařilo ztratit peněženku. Ve většině stánků karty nebrali a bankomat (Komerční banka) byl v areálu jen jeden a to ještě s dvoumetrovou frontou.

Berte sebou jen základní věci. Zbytečně toho neberte moc. Nějakou mikinu na kterou si můžete sednou, telefon, peněženku, klíče a nezapomeňte dodržovat pitý režim a být ohleduplní k ostatním.

Doufám, že je tento článek alespoň trochu užitečný. Pokud už jste na festivalu byli podělte se v komentářích ;)


úterý 29. srpna 2017

5 rad, jak přežít na intru

Uctivé pozdravení všem na intru žijícím,
přináším Vám další velice užitečný díl série Sicko radí.

Dneska se zaměřím na bydlení na internátu. Nechcete, aby vás všichni nenáviděli hned první týden, ne? Když bydlíte na internátu, zjistíte že vás to ovlivní a možná do jisté míry změní. Rozhodně je to dobrá zkušenost. Máte najednou spolubydlící se kterými se musíte dělit o svůj životní prostor. Naučíte se být víc ohleduplní a naučíte se dělat kompromisy. Dovolila jsem si tedy sepsat pár rad, které by vám mohli ulehčit začátky bydlení na intru (potažmo na koleji).

*POZOR! obsahuje ironii a sarkasmus*

1)Nezdravte svoje spolubydlící - Když si chcete vysloužit přezdívku mrcha (nebo něco podobně poetického). Teď vážně, nebojte se zdravit lidi, jediné, co musíte, je se odhodlat. Nemusíte hned řvát přes celou chodu, stačí jenom úsměv nebo kývnutí. Možná si najdete nové kamarády(?) Vemte život do svých rukou!


2)Neobtěžujte se po sobě uklízet - Tohle je důležité pravidlo. Všichni máme rádi počůraný (nenávidím to slovo) záchod a radši záchod spláchněte dvakrát, než jednou a blbě.
Pokud máte větrák nebo okno v koupelně používejte je. Pára v sauně je fajn, v malé koupelničce, kterou nikdo moc pečlivě neumývá je plíseň nežádoucí.

3)Všichni široko daleko musí vědět jakou hudbu máte rádi (Ektor, Rammstein a Kája Gott jsou obzvláště populární), taky musí vědět, kdy zrovna máte v pokoji návštěvu, s kým telefonujete a jaký film si pouštíte.

4)Uvědomte si, že pokoj na intru je společný prostor.... Projevte trochu ohleduplnosti a pokud chcete dělat něco, co by mohlo být rušivé pro vaše spolubydlící prostě se zeptejte, jestli jim to nevadí.

4.1)Vztahuje se to k tomu předchozímu bodu.... Pokud rádi chodíte nazí.... chápu, že musíte dát na obdiv svoji tělesnou schránku, ale ne všichni to ocení. Nechcete žádné nežádoucí fotky na internetu...že ne?

5) Pravidla jsou od toho aby se porušovala(zvláště ty internátní).V tomto případě tam nejsou jen na okrasu, ale mohou vám dostatečně usnadnit život. Trable s vychovateli taky nechcete. Pokud máte studijní dobu, chovejte se tiše... ideálně studujte.
Pokud máte uklízet, uklízejte.
Večerka, úplně to samé jako před chvílí, chovejte se tiše, ideálně běžte spát.

V komentářích si můžete anonymně vybít zlost ;) a podělit se o to, co vás na vašich spolubydlících štve nejvíc.

čtvrtek 20. července 2017

Untitled

Zdravím všechny ztracené existence,

už je to snad přes půlrok, co jsem naposledy otevřela doménu blogspot, projela blogy ostatních a shledávám, že mi to opravdu chybělo. (právě jsem zjistila, že Chester Bennington zemřel. Minutku ticha prosím)

Mám už za sebou prvák. Nechápu to. Tak strašně rychle to uteklo. Mám pocit jako bych se v ničem ani moc nezlepšila. Mám pocit spousty promarněných hodin, ale taky vím, že jsem toho zvládla dost. Jen tak tak jsem prospěla s vyznamenáním a hrdě můžu říct, že bez jediného taháku. Sice bez stipendia, ale jakž takž poctivě. Jediné, co mě dost mrzí je, že nejsem tak dobrá v kreslení... ve škole mě to vůbec nebaví. Všechno mě bolí když tak dlouho stojím a ještě k tomu ani nedohlédnu na zátiší (lol, problémy brejlovců). Myslím, že i tak jsem se dost zlepšila. Učitel mě pochválil, svým způsobem. :D
Co se týče spolužáků, jsem z toho strašně zmatená. Za ten rok jsem se v podstatě bavila jen s jednou holkou. A ostatní si asi (ovšem právem) myslí, že jsem zlá nebo nějaká divná jen kvůli tomu, že se s ní bavím. Jsem lehce ovlivnitelná, to je všechno. Je to zvláštní, protože jsem si s těma lidma nestihla udělat žádnej pořádnej vztah, nějaký pouto. A já mám tak trochu pocit, že to potřebuju. Na základce bylo super to, že jsme se všichni dobře znali. Každej věděl, co od druhýho čekat. Na střední to nevím. S lidma ze základky žádný vztahy v podstatě nemám. Občas si připadám dost osaměle, ale připadám si líp než na základce.

Moje mamka se právě zase rozešla s přítelem. Takže dostávám spoustu rad, jak to s chlapy chodí a přemýšlím, jestli nejsem poznamenaná Elektřiným komplexem.Strašně bych si přála, aby si mamka našla někoho, kdo ji bude milovat. Přála bych to úplně každýmu. Přála bych to sobě. Občas si strašně, spíš podvědomě přeju, aby pro mě někdo přišel a zachránil mě. Ryby to mají v povaze. Ale pak se napomenu, že to takhle nechodí. Že se každý musíme vypořádat sami se sebou. Snažím se najít jakousi sebeúctu, rovnováhu....

Tak k tomu létu... Byla jsem na Rock for people a bylo to...no, to je na další článek(budete ho mít, překonám se).... Jako další mám na programu výlet do Jeseníků na což se docela těším.. S mamkou jsme chtěli jet do Amsterodamu, ale zjistili jsme, že na to asi nemáme úplně prostředky. Ale i tak jsem moc ráda za to, co mám.

Užívejte si zbytek prázdnin....ještě nám zbývá víc jak polovina a pochlubte se v komentářích kam vyrážíte vy.

neděle 11. prosince 2016

BILLY aneb večerní kritizování u čaje

Dobrý večer,
vám, co jste sem zabloudili.

Přijela jsem domů po šílené cestě (povíme si později) a skoukla nový klip od BILLYho.... Jedná se o sólový projekt Billa Kaulitze, kterého byste mohli znát z Tokio Hotel a potřebovala jsem vyventilovat svoje pocity ohledně toho mála, co zatím ze svého nového projektu vypustil.


Ráda bych nejdřív něco řekla ke klipu/hudbě Love don't break me.
Začnu tou hudbou.... Mám ráda Billův hlas, ale fakt nevím, co to je za novej trend. Přijde mi, že někde to strašně tahá. Toť asi vše..... Co se vyzuální stránky týče je vážně povedená, záběry se mi líbí, černobílý provedení je taky fajn.
K tomu asi není, co dodat.


Ale strašně mě překvapilo Not over you. Na první poslech mi to přišlo jako nějaký Justin Bieber z prapodivné indiánské sféry. Na druhý poslech už jako taková fajn popovka, což mi na Billa přijde zvláštní, ale víte co? Ten kluk to zabíjí.
Co se mi tady ale fakt nezdá je ten klip....respektive části v něm.... Mrkněte na úplný začátek, to písmo a ten konec. Na první pohled to působí dost divně,alespoň na mě. Ale čím víc o tom přemýšlím ,tím víc skrytých motivů v tom asi nacházím. Jak jsem pochopila celé tohle album je o tom, že se Bill snaží vyrovnat se ztrátou své milované/ho? Takže možná proto ty klipy chvílema působí tak zmateně. Láska je matoucí.
Ale prostě mi to celkově přijde jako dost debilní.  Asi jako - hele jsem kluk, co  byl zrazen v lásce - to je v cajku, to se stává -
ale pak mi přijde docela divný, že to říká takhle otevřeně, přímo někde řekl, že to dělá kvůli té osobě s kterou byl. Ale bože! To mu nepřijde blbý, když ho sleduje tolik lidí tahle o ní mluvit? Na mě to působí jako  - někdo mě zranil, všichni mě litujte - A myslím, že v Billově věku už byste se s tím asi měli umět vyrovnat jako normální člověk a ne jako ufňukaná princezna.
Můj poslední poznatek.... přijde mi, že on se k tomu staví jako kdyby umíral na aids nebo podporoval nějakou vadnou nadaci.
Schválně mi napište vaše dojmy.
Mějte se krásně!